Ludvík Vaculík je

Čtu teď Vaculíkovy fejetony, tedy spíš poslední slova z Lidovek a jsem překvapen, jak ještě v osmdesáti letech byl literárně činný, jak uměl „napřít myšlenku vytčeným směrem“ jak o něm kdysi někdo napsal.

Hlavně jsem ale překvapen, jak ten knižní výbor fejetonů na sebe navazuje. Když jsem nahodile si nějaký přečetl v novinách, neznal jsem, co tomu předcházelo i jak to pak pokračovalo, ale tenhle, už druhý výběr fejetonů nazvaný „Říp nevybuchl“ je jakýsi román-fejeton, vyvážený, řekl bych prokombinovaný a čpící tou pižmoidní nezaměnitelnou „vaculíkovinou“. Je to už asi dvacet let, co jsem s ním „interviewoval rozhovor“ a přesto se mi nezapomenutelně vryl do paměti. V noci se mi zdávalo, že jsem narazil na nějaký Vaculíkův velký text, někdy kolem roku 1969 napsaný, když jsem se narodil, který všechno to nesrozumitelné na něm a na českých dějinách vysvětloval. Na půdorysu obrodného procesu těch let vyvstal portrét české duše a dějin, ráno jsem se vždycky budil zklamáním, že to byl jen sen, což asi svědčí o tom, že jsem si myslel, že on by toho byl schopen. Hrálo v tom asi i povědomí o rukopisu tuším Staré postele, o kterém tvrdil, že je velmi erotický, ale vydá jej až po své smrti, načež pak i to zamítnul, a jak jsem si vážil toho gesta, tak jsem se cítil ochuzen, že u něj jakási odpovědnost ke společnosti a svému odkazu zvítězila nad autorskou ješitností, neboť se někde chlubil, jak a kvalitně umí „napsat soulož“. Ludvík Vaculík, vytržený z kontextu jednotlivým nahodilým čtením „posledního slova“ v Lidovkách působí jaksi neadaptovaný na moderní dobu, skoro až vyšoupnutý dobou na okraj, ale pečlivým čtením kontextu naopak až příliš zakotvený, zakořeněný a tudíž pevnější, než celá naše postmoderní éra, jako jakýsi poslední strom, který odolává ničivému hurikánu, s kmenem přirozeně zvrásněným, posetým jizvami a olupující se kůrou. Ne náhodou se jeden výbor jeho fejetonů jmenuje „Dřevěná mysl“. Skoro mě napadá, že ten text, o kterém se mi zdálo, jsou právě tyto „výběry z posledních slov.“ Ten rozhovor tenkrát byl zvláštní, sešli jsme se v tehdy ještě žurnalistickém klubu v Pařížské ulici, kde sídlil Syndikát novinářů. Působil na mě….jak jsem napsal ale nenapsal jsem jak, když jsem opakoval otázku, na kterou se mu nechtělo odpovídat, řekl …ste bl..ej…“ jak mě to omráčilo v té oficiální chvíli, protože jsem to vůbec nečekal a nikdy dřív ani potom nezažil. Odcházel potom se síťovkou v ruce jako po dobře odvedené práci. Pak jsem ho  po letech znovu požádal o rozhovor k roku 68, ale napsal mi, že už se tím nechce zabývat, a já to psal pod dojmem slov o rozfoukávání oharků té doby, která jsem od něj někdy četl a napadlo mne tenkrát, že právě v tom roce v něm ten plamen se utlumil. Pořád si myslím, že měl na to být světovým autorem víc než Kundera, že hořel v Sekyře jasnějším plamenem než Kundera v Žertu, ale na to, aby odešel do světa byl příliš zakořeněný v české kotlině. A nejzvláštnější na tom je, že ho čtu i píšu o něm jako by tu pořád byl.