Vzpomínky na Nepál

"Hlavně nepodnikejte nic samostatně," varoval nás Džef ještě než jsme vstoupili na nepálskou půdu. "A připravte se, že teď něco zažijete. Dávejte si pozor na bágly a foťáky."

Čekal už tam na nás přistavený autobus, složili jsme bágly na hromadu a ještě dřív než snad se dotkly nepálské půdy, vyřítili se ze všech stran snědí chlapíci a ty bágly si rozebrali. My bojácnější jsme se s nimi o své věci přetahovali, ale snadno nás odzbrojili věnečky z barevného kvítí, ve kterém ovšem převládala oranžová, které nám navlékali přes hlavu. Až v okamžiku, kdy jsme byli okradeni a vyzdobeni, dozvěděli jsme se, že tihle patří k těm, co pro nás přijeli z hotelu. Hotel se jmenuje Ganéš. Ganéš byl syn boha Šivy, kterému otec ve vzteku usekl hlavu a pak se mu synka zželelo, ale nemohl ho zachránit jinak, než mu nasadit hlavu sloní. Všechno je v Nepálu opředeno legendami jako staré domy v Evropě břečťanem- to je zkušenost prvního kroku.

MĚSTO TŘPYTU

Tady všechny expedice začínají. „Legenda praví, že na místě káthmándského údolí bývalo obrovské jezero. Žili v něm uctívaní hadi - polobozi v čele s hadím králem. Moudrý světec Višpati rozsel do hlubokých vod semena lotosu a uprostřed temně modré hladiny vyrašil lotosový květ, který přilákal poutníky. Zavítal i bódhisattva Maňdžůrší, který se zřekl nirvány a kouzelným ohnivým mečem rozťal neprostupné řetězy hor a rozevřel cestu vodnímu proudu,“ píše Soňa Thomová v knize Nepál, království pod Himálajem. Jiná, pragmatičtější historka vypráví, že kdysi tu bylo jezero. Pastevci žili v okolních horách, až přišel potulný mnich a poradil horalům, aby vodu z jezera odvedli. Ať prokopají ve skále na jihu otvor, voda začne odtékat a koryto si sama zvětší. Jisté je, že název hlavního města Nepálu Káthmándú je odvozen z názvu dřeva stromu "káth". Dříve se jmenovalo Kantipur, Město třpytu, Zářící město.

RUŠNÉ PŮLSTOLETÍ

Ještě v padesátých letech našeho století nemělo Káthmándú silniční spojení s okolním světem. Obyvatelé sice znali letadlo, ale nevěděli, jak vypadá automobil. Šest set tisíc obyvatel káthmándského údolí tehdy žilo z toho, co se přineslo na hřbetech mezků a nosičů, anebo přistálo letadlem. Do roku 1928 vstoupilo do Káthmándú asi stodvacet Angličanů a deset dalších bělochů a ještě ve čtyřicátých letech našeho století byla návštěva Nepálu možná jen na osobní pozvání ministerského předsedy. Přes sto let byl Nepál držitelem světové rarity - dynastie dědičných ministerských předsedů. Až počátkem děvatačtyřicátého roku se objevila v Káthmándú záhadná žena - Němka Erika Leuchtagová. První Evropanka, která vstoupila do královského paláce. Z Indie si ji pozvala královna jako zkušenou masérku. Erika si získala důvěru královny i krále, později vydala paměti Erika a král, S králem v oblacích. Možná také ona v království pod Everestem odstartovala ty velké změny našeho století. Ale určitě to udělal velký syn své země, Šerpa Tenzing, když v roce 1953 vylezl s Hillarym na nejvyšší horu světa. Země jenom o málo větší než bylo Československo, dala lidstvu ještě jednu velkou osobnost - Buddhu, který se tady narodil blízko indických hranic. Legendární háj je nazýván Lumbini a buddhisté se snaží po dobu více než 26 století nalézt pravý důkaz pro rodiště zakladatele své víry. Před lety odkryli dělníci v odlehlé oblasti Nepálu pozůstatky zničeného chrámu a objevili tu 15 komor starobylých buddhistických svatyní. Uvnitř jedné z nich našli kámen, který je archeology považován za přesné místo Buddhova zrození. Středem jejich pozornosti je červenohnědý kámen o délce 70 centimetrů, který se nachází na odkrytém čtvercovém prostoru. Kámen by sice mohl být uložen na místo až pár století po Buddhově smrti, ale existuje i další důkaz, kterým je kamenný sloup napovídající že právě poblíž se Buddha narodil.

VŠUDEZEM

Jelikož letiště je od místa, kde teď budeme bydlet, asi dvanáct kilometrů, změnila se jízda autobusem v jakousi seznamovací exkurzi kombinovanou s geografickým výkladem."Tady to vypadá jako v Číně," komentoval výhled z okna ředitel firmy, která vyrábí speciální péřovky do extrémních podmínek. "Ty středověké uličky, ten mumraj na ulicích.." "Mně to připomíná trochu Afriku," řekl někdo jiný a pak se našli další, kterým Nepál připomínal Indii, Thajsko a dokonce trochu Jižní Ameriku. Já se svou připomínkou Rumunska jsem zůstával skromně stranou, a přemlouval sám sebe, že tady je to hezčí a Rumunsko mi to připomíná proto, že to je poslední země, ve které jsem byl. Čím je jiný a o tom není pochyb, je že Nepál je mimořádně fotogenická země. Slovo fotogenická znamená, že i když knihkupectví v Káthmándú a teď už i u nás praská obrazovými publikacemi a v titulcích se pořád dokola opakuje pár těch magických slov Everest, Nepál, Himálaje, Hinduismus, Tibet a Buddhismus, stejně si můžeme každý další přijít a objevit svůj Nepál. Nepál je fotogenický svou podstatou a nikoliv výsledkem. A protože podstata pořád někam utíká a mění se, je tu pro každého pořád stejně panenské prostředí, pokud se estetična týče. Však když spočítám, že touhle zemí projde ročně 200 000 turistů a každý minimálně pátý má profesionální foťák, přičemž každý má nějaký foťák, a někdo víc, jsou tu ročně plné vagóny bakelitu, vypouklého skla, elektronických součástek a ušlechtilých kovů. Do celuloidového pásku s nasnímanými obrázky by nejspíš šla zabalit celá zeměkoule jako do prezervativu.

VE STÍNU PLUKOVNÍKA

Rozdělovali se pokoje a konečně jsem se potkal se sousedem, kterého mi Jirka přidělil. Byl vousatý jako Svěrák a měl i takové vtipy, kromě toho s sebou vezl na Everest ukulele a dal dohromady všechny slovníky trampských písní, které u nás v Čechách v poslední době vyšly - prý jich má doma na disketě asi pět tisíc. Ten první den večer jsme vybalili zavazadla na postel - pokojíček to byl pěkný a hotel taky. Sice stranou od té nejhlavnější turistické ulice, ale jen pět minut chůze. A tím, že byl stranou, mohl si dovolit nejen terasu na střeše, což je tady běžné, ale taky balkón na každém patře a hlavně zahradu s trávníkem, keříkama a vysypanýma cestičkama v anglickém stylu, ovšem se subtropickou květenou. A tam byly stolky s barevnýma slunečníkama. Místní plukovník - vyhazovač v uniformě, který každému, kdo vešel, zasalutoval, slunečníky každé ráno otevíral, jen co se sluníčko vyhouplo přes hory, které lemují káthmandské údolí. Jednou jsem během půl hodiny prošel kolem plukovníka asi osmkrát a zažil jsem možná víc salutování než leckterý generál. Nad recepcí visí obrazy Himalájí a na to nejčelnějším místě tibetské sídlo Dalajlámy. "Potála," vydechla recepční, krásná tibetská studentka. A to jsem ještě nevěděl, že majitelem tohoto hotelu je ten mladík, co věčně chodí v sepraném džínovém oblečku a je to nepochybně také Tibeťan.

VERTIKÁLNÍ CIVILIZACE

Z terasy vidíte spoustu jiných terasovitých domů od obzoru k obzoru, což zamená jediné -tahle civilizace je vertikální. Lidé v údolí, které obklopuje osm z deseti nejvyšších hor světa, se naučili stavět do výšky. jejich pagody s několikastupňovou střechou, stejně jako rodinné domy, u kterých občas přistavují čtvrté patro i když ještě není hotové třetí, jejich terasovitá políčka, to všechno ukazuje na přirozený talent skládat věci pyramidálně. V hotelu nás mají rádi, protože taková expedice jako je ta naše přinese popularitu i jim. Máme všechny možné výhody, které by do téhle cenové kategorie hotelů ani neměli patřit.

VTEŘINOVÁ LEKCE

Náboženství se tu prolíná vším - mniši stojí na vrcholu společenské pyramidy, stejně jako svého času husaři v Evropě, anebo dnes podnikatelé s barevnou kravatou a donedávna ještě mobilním telefonem. Ten má dneska každý druhý chlapíák v montérkách a kdo ví jak bude dlouho trvat, než bude mít i kravatuj se zlatou sponou, a pak bude po autoritě. Ovšem v Nepálu se takové změny nedějí. A věci nejsou takové, jakými se zdají. Jednoho takového mnicha obestřeného nimbem autority jsem potkal zvečera cestou ke Svajambunáthu. Ukázal jsem na foťák a zeptal se, jestli to můžu zmáčknout. Přikývl takovým způsobem, že zároveň vyplázl jazyk, ukázal biceps kulturisty a to všechno v šaškovském povyskočení. Trvalo to všechno tak krátce, že jsem nestačil ani zmáčknout spoušť, a pak už se tvářil vážně. Během sekundy mi dal malé školení z máhájany, neboli velkého vozu, té lidovější odnože Buddhova učení. Ukázal mi svou převahu fyzickou, morální, že z toho má legraci, ví, co chci, dá mi šanci, ale já jí stejně nevyužiju. To by byl panečku guru. Celý večer jsem přemýšlel o gestu, které mu trvalo necelou sekundu. Odcházel z našeho setkání spokojený, jak se na vítěze a duchovního aristokrata patří.

PRVOTURISTÉ

Asi jsem opravdu původně odjížděl s představou vyčtenou z různých průvodců a knížek, že Nepálci jsou lidé hrdější než jinde v Asii, že tu není tolik smlouvání ani těch existencí, co celý den sedí u cesty a prodávají "ohnuté hřebíky". Když jsme pak první den vyrazili do samotného srdce na náměstí pagod v Pátanu, musel jsem přemýšlet o tom, jestli nemám svůj názor přehodnotit. Popisování účastníků zájezdů opravdu jaksi mimovolně svádí k ironii. Ono to tak je, že jsou všechny bledé tváře první den celý rozpačití, až jim to každý přečte na nose. A Nepálci, stejně jako všichni v Asii a to nevím, jestli se nemá říkat všichni z třetího světa, mají zvláštní smysl pro obchod s takovýmito prvoturisty, přičemž platí, že neznalost místních zákonů trhu bílého sáhiba neomlouvá. Je tu povoleno je ožebračit, pokud neplatí, že to je přímo nepsaným zákonem. Tohle všechno jsem samozřejmě věděl předem, ale doopravdy jsem si to uvědomil až když jsem vyměnil své hodinky za typicky nepálský suvenýr kukrinůž. Pravda je, že to byly hodinky už staré, s prasklým sklíčkem a zaprášeným ciferníkem, o kterém mi řekli, že se nedá vyčistit. Už přes rok jsem je nenosil a vzal si je na cestu s tím, že během ní asi přijdou ke svému konci. Tohle všechno asi muselo tomu obchodníkovi proletět hlavou. A bylo toho nejspíš ještě víc. Že já jsem ten týpek, co si rád hraje s nožem, že jsem tu první den a za peníze bych je nebral, abych se nenapálil. Vsadil všechno na jednu kartu a vyšlo mu to. Byl to opojný zlomek sekundy, asi jako když jste býk v aréně a poprvé vám zamávají červeným hadrem před očima. Až ve chvíli, kdy jsem sundaval hodinky z dlaně jsem si uvědomil, jak asi budu chodit celý měsíc po horách bez toho, abych věděl kolik je hodin? A ten malý snědý chlapík s velkou empatií vycítil i tenhle problém a nějak hypnoticky mi to vsugeroval. Že tady je země, kde se zastavil čas, že tady lidi normálně hodinky vyyhazují, anebo je nosí na dně báglu a celé dny se na ně nepotřebují podívat. Obchod byl uzavřen. Až za chvíli jsem si uvědomil, že jsem za své hodinky mohl dostat možná nože dva nebo tři. Připadal jsem si půl hodiny jako debil, až jsem všechno uzavřel s pocitem, že jsem udělal dobrý obchod.

STUDENT HISTORIE

Byl oblečený v bílé košili a černých kalhotách, jenom ta kravata mu chyběla a říkal mi, neříkal vlastně nic, jenom ze začátku šel se mnou, protože i mlčení je souhlas. Párkrát mi ukázal nějakou sošku a něco o ní řekl."Já student," navazoval konverzaci. "Zeptal jsem se, jestli je student historie." "Yes, histori," přisvědčil okamžitě. Bylo milé vědět, že ten hoch je studentem vědy, která vás zrovna napadne. Provedl mě ulicí s několika oklikama tak, že to vypadalo, že už jdeme dlouho, ale přitom jsme se od místa, kde jsme se prvně uviděli, nikam nedostali. Říkal, že žije tady v Thamelu a najednou jsem se ocitl v místě, ze kterého vyšel a zavedl mě do svého krámku se zlatem a polodrahokamy a nabízel, ať si něco vyberu, jenom jako že jsem jeho přítel. Ukázal jsem na nejmenší průsvitný kamínek. "V rupiích nebo dolarech?" "Rupiích." "Osm tisíc," řekl skromně a pro jistotu to ještě vyťukal na kalkulačce. Že jsem kamarád, udělal mi cenu, vysvětloval. Nakonec jsem od něj koupil taštičky, které se zavírají a otvírají pouhým zatažením za provázky. Tibetský vynález, pět rupií.

CHLAPEC Z PERIFERIE

Když jsem se vydal k "opičímu chrámu" ve Svajambunáthu, liboval jsem si v periferních uličkách, kde jakoby zmizely ti chamtivci, co vymění cokoliv kdykoliv. Možná to byli ti samí, co se teď zamlklí vraceli za pedály svých kol anebo motocyklů, pokud byli zvlášť úspěšní. Možná už na políčkách - terasovitých, jak jinak - okopávali svoje brambory, žali trávu srpem anebo hnali domů voly z pastvy. Děti se mohly uhallovat, až jsem jedno takové vzal s sebou. Byl to správný kluk, vůdce zdejší bandy a proto musel být neodvážnější k cizincům. Pořád se smál a představil mi svého malého brášku i celý rod a pak si začal hladit bříško a pořád dokola vykřikoval, že má hlad a pořád se usmíval a pořád vykřikoval, že chce padesát rupií. Dal jsem mu pět a ty mi uraženě hodil na hlavu a naštvaně odešel. Ale po pár metrech se znovu s tím samým zářivým úsměvem ke mně připojil, jako kdyby na všechno zapomněl.

ÚVAHY Z KONCE TISÍCILETÍ

Takzvaný opičí chrám na strmém kopci nad městem, prý nejvzácnější buddhistická památka, ale která země v Asii nemá svou nejvzácnější buddhistickou památku? Je obšancována prodejci suvenýrů neprodyšně jako vojenskou rojnicí. Neproklouzne ani jedna peněženka, ani jeden turista bez lustrace. Patrně největší metla romantických dobrodruhů konce dvacátého století je stejně zákeřná jako dříve tropické choroby, neprozkoumané území, divá zvěř anebo nezkrotní divoši. Na rozdíl od předchozích rizik, která nakonec člověk vítězně překonal, tady prohrává pořád víc, protože vlastně bojuje sám se sebou. Čas romantických dobrodružství je pryč a pokoušet se tomu vzdorovat je stejně pošetilé jako rozbíjet stroje, které berou práci dělníkům z manufaktur. Dobrodruzi si musí hledat jednak práci a potom také dobrodružství - ať už jako majitelé cestovních kanceláří, piloti stíhaček, počítačoví piráti anebo jánevímco. Cestování je mnohem víc průmysl a patří do oddělení lidských činností jménem "byznys". A tihle prodavači jsou jenom vrcholek neviditelné pyramidy lidí, kteří ty věci vyrábí, distribuují, všech pokojských, pradlen, číšníků, hotelových kuchařů, řidičů turistických landroverů, které vypadají tak drsně, když jedou po státní silnici...a to všechno jako se dnes říká v globálním měřítku. Přirozeným výběrem přežijí jen ty nejzdatnější světové atrakce, které do sebe pojmou celý tenhle ansámbl a mají dobrý image a jasnou reklamní kampaň, ať už to je Lochnesska, Everest s jetym, beduíni a jízda na velbloudu a každý si můe dosadit podle své libosti. Nejsrandovnější na tom je, že tenhle odstavec se stylizuje přesně do té polohy, o které jsme se s renomovanými autory cestopisů už bavili tolikrát. Někdo někam jede, náhodou tam něco uvidí a pak si svůj náhodný a nic neznamenající postřeh zobecní a řekne prostě že tak to je, nebo že taková je mentalita národa. Bylo tu také spousta buddhistických mnichů, takových, které rozhodně nemůžete podezřívat z napodobování. Většinou měli tibetské rysy, krásné tváře bez vrásek ale hlavně to nebyli vůbec ti chudokrevní tiší a zmlklí lidé, jak známe nebo spíš jak si představujeme jakékoliv mnichy u nás. Jako elita společnosti nosí buddhističtí mniši značkové hodinky, boty i tašky a často je uvidíte na sedadle vedle řidiče luxusního taxíku. Když chodí kolem modlitebních mlýnků, pošťuchují se a zkouší na sobě prvky karate a všech těch orientálních bojových umění. Posta-lama, šéf ze Svajambunáthu, si nejdřív zvědavě prohlížel můj fotoaparát Horizon a spokojeně si při tom pobrukoval, zvědavý a milý jako malé dítě. Pak ho zklamalo, že nemá žádný zoom, tak mi ho vrátil.