Pradědova válka II.

Ale po pradědovi zůstal ještě jeden poklad - ve staré krabici od margarínu ležely několik desetiletí tři kila staré zažloutlé c.k. Feldpost. Ty štůsky dopisů, pečlivě převázané motouzem, psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, a ona je stejně tak pravidelně ukládala, aby teď sloužily jako svědectví o tom, co světová válka znamenala ne pro Franze Josefa nebo Tomáše Masaryka, ale obyčejného člověka jako byl můj praděda, který ale vlastně vůbec nebyl obyčejný.

Propadl jsem čtení těch dopisů ještě daleko víc než kronice gruntu, protože kronika byla studená a věcná, zatímco dopisy plné jakéhosi neumělého, ale o to vřelejšího citu, a fakta jsem se dozvídal jen tak mezi řádky. Jaksi na okraji mezi všemi těmi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů jsem postřehl, že praděda narukoval do světové války když mu bylo třicet jako je teď i mě, a prvních čtrnáct dní neměl co na práci, ale pak„za čtyřiadvacet hodin vypravil jsem celý Sanitats anstalt, osmdesát drážních vozů čtyřspřežných“oznamoval na Feldpost korrespondenzkarte s předtištěnou hlavičkou Josefa, který byl taky Franz jako můj praděda. U Lvova zajali pět tisíc kozáků, ale pro pradědu bylo důležitější, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku, a když postoupili ze Lvova do Přemyšle kde "podél cest bylo na metr a půl mrtvých Rusů," psal praděda, že celkem čtyřicet tisíc ruských kozáků tam padlo pod náporem slavné rakouské ale hlavně německé armády, která zde poprvé v dějinách použila chemické zbraně, prolomila ruskou frontu a obrátila chod dějin. Praděda ale prababičce sděloval:na kozáky už jsem si zvykl, můj největší nepřítel je déšť“a napsal si domů o kaučukovou perelinu s kapucou a sliboval, že až se vrátí, ¨“bude na celém světě nejhodnější mužíček, ani na taroky chodit nebude,“ a když spolu špičkovali o jeho vousu, který byl podle prababičky pařeništěm veškerých nemocí, navrhl jí, že až skončí válka, bude jeho vous patřit jenom jí, což se, dle starých fotografií, na kterých je praděda vyobrazen jen s malým knírkem, skutečně stalo. Po pár měsících na frontě praděda povýšil na poručíka, neboli rotmistra vozatajské kolony a se svojí štaflí dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii, aby pak z chráněného návrší pozoroval za rachotu strojních pušek vítězně postupující rakouské oddíly. Tenkrát ještě byl světovou válkou nadšený. Sedlákovi, který nikdy nevytáhl paty z rodného gruntu se cestováním, i když válečným, otevřely nové obzory. Taky velké vítězství na ruské frontě muselo být opravdu opojné, když on, jindy tak zdrženlivý, poslal domů pocztówku s obrázkem haličského kostela na kterou napsal: „srdečný pozdrav z cest a dokud bude co jíst, budeme se bít.“ Prababička ale jeho válečné nadšení nesdílela, a obratem mu odpověděla, že měl ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, aby se v té válce nenastydnul, ale on je nosí jenom tak. Jejich dopisy pořád chodily den co den, jenom někdy se pošta zadrhla, třeba dva týdny nic nepřišlo, ale oba věděli, že pak přijde třeba deset lístků najednou, a proto poctivě psali den co den. Zvykli si na to, že zalepené obálky bývají rozlepené od c.k. cenzorů, a podezřelá slova jsou na nich stejně jako na i korrespondetkarte vytečkovaná, jak je asi nižší cenzor podával ke schválení vyššímu. Málo nebezpečná slova byla podtržená jednou tečkou a taková, skoro až vlastizrádná slova jako „domov“ třema tečkama a pak tam byla věta: „setkal jsem se s Jaroslavem, stojí nedaleko od nás a dobře se mu vede“, a ta byla zatečkovaná se zběsilostí, jakože Jaroslav je šifra pro Rusa, takže ten dopis měl namále a došel jen zárakem. Nesměla se udávat pozice ani velikost vojsk, ale nesmělo se ani psát „bombardování“což praděda věděl, a psal místo toho „koncert“anebo„muzika“takže to vypadalo, jako kdyby byl s nějakou kapelou na šňůře po Evropě. Časem pak už praděda nepsal ani o muzice, víc ho zajímalo vaření a žádal po babičce kuchařské recepty, protože „při inspicírungu komandantovi chutnalo a tudíž mi odvelel kuchaře“a pod podpisem toho dopisu bylo doplněnoP.S. „náš známý Oříšek, o kterém jsi mi vyprávěla, jest mrtev, dostal granát přímo na hlavu.“ Byla to pro prababičku napínavá četba na pokračování, ve které se nebojovalo ani tak proti Rusům jako proti vším, svrabu a skvrnitému tyfu, a i když praděda pořád psal optimistické a zároveň strašidelné dopisy ve stylu: „Milá Aničko, tentokrát nám cestou zemřel jenom jeden, ostatní jsme dovezli živé na místo, je zde pořád krásné počasí, takže by bylo třeba trochu deště, jinak všechny srdečně pozdravuj“anebo: „je veliké teplo, koupáme se proto v Sávu, to je panečku pohoda, voda je sice ještě trochu červená, byly tu nedávno hrozné boje, ale nám to nic nevadí,“rozhodla se za ním do světové války přijet. Nebylo to asi nic extra neobvyklého, neboť "celé armády ženských osob přijížděly na Velikonoce nebo Vánoce když papež vyjednal příměří,"ujišťoval praděda prababičku, když ji do světové války lákal. Nakonec spolu strávili společně ve světové vojně dva měsíce včetně Vánoc. Na jedné fotce sedí společně u vánočního stromečku někde v Haliči, na jiné se procházejí mezi poli, a jak psal praděda svému otci, prababička prý na frontě „zdomácněla a dokonce začínala pomalu komandovat štafli.“ Když se pak prababička vrátila domů do Dolní Rovně, praděda jí v jednom dlouhém dopise „s chutí musel sděliti jaký ohlas zanechalo u divize, jak jsi chodila s holí k visitě, jak jsi kárala a chválila a snad i tou holí mlátila a to všechno jest dnes v celé divizi všeobecně známo, že jsi vlastně ty byla po celý čas komandantem zásobovací kolony na východním bojišti." Odpočinutý praděda se po prababičičně návratu s novým elánem vrhl do válčení a i přes všechno to zlehčování bral světovou vojnu tak vážně, že mu Jeho Veličenstvo dokonce „vyslovilo za namáhavé a obětavé služby před nepřítelem nejvyšší svoje vyznamenání a propůjčilo mi nejvyšší válečnou medaili Signum laudis a ze všech komandantů štaflí celé divize jsem já jediný kterému se takového vyznamenání dostalo,“psal praděda pyšně prababičce a četl to i malý Slávek, můj děda, který svého tátu již celé roky neviděl a jehož jediným snem bylo dostat aspoň malou flintu a putovat s tátou Ruskem. „Já mu tu flintu přece koupím, a půjdeme spolu na Rusa“ vzkazoval praděda v jednom z dopisů a já najednou pochopil kořeny dědovy lásky k pušce a lovu, vzpomněl jsem si, jak střílel holí srnečka v tom našem mytologickém lese, a všechno do sebe najednou zapadalo. Pradědovy dopisy, které mi takhle osvětlily jeden z nejsilnějších zážitků dětství, mi tak připadaly ještě vzácnější než na začátku, zdálo se mi, že v nich je zašifrovaná nějaká základní moudrost. Kdyby nic jiného, tak to byl samotný fakt, že ty srdečné dopisy psané den co den po několik let jsou neoddiskutovatelným důkazem maželské lásky, která tedy existuje, i když není nic samozřejmého, protože jak třeba psal praděda, nějakému jeho kolegovi Markovskému manželka napsala:"Tolik lidí ve švaru linií umírá a jen Tebe Ty cholero žádná kule netrefí."Pradědův nekonečný milostný román v dopisech byl něco tak výjimečného, že si ho tenkrát pročítala celá seknice, nejen Češi, ale i Maďaři, Srbové Poláci, anebo další hotentoti, jak psal praděda. Všichni se kvůli upřímným slovům mé prababičky, které byly tehdy asi naplněním tajných vojáckých snů, naučili číst česky, a těm nejlepším dokonce praděda dovolil, aby prababičce taky napsali. Důkazem je pradědův kamarád Bartkow, který obřadně krasopisným, polsky rozmáchlým písmem napsal: "Wielomožna pani, klanim sie i seriozni dzienkuje za psani, tak jakobym z domova dostal, bo žiadnu svojast familji niemam,“vykouzlil jí šlechtické pukrle ze vzletných slov. A tak šel dopis za dopisem po celé měsíce a roky, ale když rakouská armáda už dlouhodobě nevyhrávala a válka, která měla trvat pár měsíců se protáhla na několik let a konec byl v nedohlednu, pradědovo nadšení pohasínalo, a  v jeho dopisech se začal objevovat ironický podtón trvaleji: „máme také pro koně nové krmivo, a sice dříví z listnatých stromů. Jest to jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek, divím se jenom, že na to někdo dřív nepřišel, a proč koním hobliny nechutnají,“objevil švejkovský humor, neboť skutečně byl s Josefem Švejkem v Sanoku, když tam jeden maďarský voják v místním gymnáziu vypil líh z hadů v přírodovědné expozici. Přes rumunskou frontu se pak dostal až na italskou, kde proti němu stál pro změnu Hemingway, který byl na straně vítězů, a tudíž by si mohl patos dovolit, ale stejně dal brzy armádě sbohem. Tohle praděda František udělat nemohl, zběhem se nestal, ale místo toho se stal válečným fotografem. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky, a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem a praděda se všema těmahle inštrumentama putoval od jednoho bojiště k druhému a stal se kronikářem prohrané světové války. Fotil hlavně svoje vojenské kamarády, a to nejen na stylizované portréty, ale i reportážně při holení, vaření, ale fotil taky rozmlácené kostely, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, domorodé obyvatelstvo, rozbombardované mosty, nádraží, štafli pochodující krajinou, a psal o tom zase už nadšené dopisy prababičce: „včera jsem si most sfotografoval, také cerkev, všechny lidi před kostelem a starý farář mezi nimi. Nevím co se děje, ale celá ves chodí ke mně, abych fotografoval. Máme takové zakázky, že o tom budou psáti dějiny,“hlásil domů nadšeně a já najednou pochopil i tajemství starého Flexaretu, který mi kdysi děda tak obřadně a skoro až rituálně předával při své poslední procházce podél řeky Ohře.