Cynismus kolem úložiště je šokující

Když jsem se předevčírem  pokusil napsat objektivní zprávu o referendu k úložišti jaderných odpadů v Lubenci, netušil jsem, jak hloupých, neuvěřitelně nevědomých, cynických  a absurdních příspěvků se dočkám v diskusi. Asi bych si měl začít zvykat na styl, kterým se zde diskuse vedou. Je to ještě horší než debaty o  fotbalu v hospodě - skoro všichni si myslí, že tomu rozumí, uměli by to líp a v podstatě se škodolibě posmívají těm, na koho by měl vyjít Černý Petr. Ani já nemám zásadní problém s tím, že jaderná energie  je potřebná ( i když ani to není jisté) a odpady se někam ukládat musí. Hrůzu mám ale z toho, že podobně jako třeba dálnice nebo evropské dotace se to bude dělat a dělá "počesku".  Obávám se, že kultivované a transparentní cesty, kterou se tento problém ubírá například ve Skandinávie nedosáhneme nejenom v otázce úložiště, ale i všech ostatních nejméně příštích sto let. Místo toho, aby se seriozně navrhlo umístit areál co nejdál od lidských obydlí, zkusí to dát třista metrů za nejbližší barák, protože je tam železnice a silnice a můžeme se jen dohadovat, kolik miliard by se ušetřilo a zároveň kolik nových Čechů by přibylo na seznamu miliardářů. Na schůzce s lidmi nám SURAO tvrdí, že kilometrový vrt se bude dělat v podstatě z tatrovky, která přijede po lesní cestě, a když tomu "geologovi" citujeme z jeho vlastní zprávy, že tam bude vybetonovaná plocha 50x50 metrů, příjezdové komunikace, obytné buňky pro dělníky atd. atd., zamluví to a  na další schůzce s veřejností někde jinde mluví zase o tatrovce zaparkované na trávníku s tím dovětkem, že v Lubenci s tím již zastupitelé souhlasili (přestože na něj křičelo na té schůzi 200 rozčilených lidí). To by ale bylo na dlouhé povídání. Nikdo z těch cyniků si neuvědomuje, že stejně arogantně se zítra může někdo chovat k nim, případně jaké je epicentrum jaderné katastrofy. Chtěl jsem hlavně napsat, že k té bizarně krásné, těžce zkoušené  sudetské krajině, do které jsem se před čtrnácti lety přistěhoval, a kterou by mi ne úložiště, ale už průzkumné vrty  nenávratně zničily, mám niterný vztah, což chci doložit úryvkem z rukopisu, který se jmenuje PŘÍBĚHY Z ONOHO SVĚTA

PŘÍBĚHY Z ONOHO SVĚTA

...Od té by uběhlo už deset let a stalo se, to, co jsem si přál -  cítím se tady jako doma. Děti mě zdravěj, v hospodě mi tykaj, vím, co se kde šustlo, na tancovačkách mě zvou na panáka. Tušil jsem, že se mi bude stýskat po koncertech a divadlech a proudění lidí v pasážích a takové té velkoleposti architektury, která sama o sobě dokáže zlepšit náladu, ale věřil jsem, že ty čisté mezilidské vztahy na druhé misce vah jsou daleko důležitější. Jenomže když do toho člověk nahlídne hlouběji, ty vztahy zas až tak čisté nejsou, podobně jako zdejší krajina.  Od začátku mě na Onom Světě něco přitahovalo, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Připadal jsem si tu jako člověk, který se po dlouhém flámu probudil s vygumovanou pamětí.  Měl jsem z cest po světě vyvinutý smysl pro vnímání genia loci, symbiózy krajiny, lidí a jejich zvyků i životního stylu. Cítil jsem se jako střelka kompasu, která dřív nebo později ukázala nějakým konkrétním směrem, řekla „líbí“ nebo „nelíbí“ a proč. Fungovalo to všude, jenom tady v Sudetech jako by se střelka zmagnetizovala a točila se zmateně dokola. Zdálo se, že tu žádné genius loci není, nebo je něčím narušené, zničené, a ten zvláštní pocit tajemna mě vzrušoval daleko víc, než všechny ty Provence, Kappadokie, Sagartmathy, Karakoramy, Karibiky a další světy. Bylo to jako terra inkognita, bílé místo na speciální mapě genií locí. Vyrážel jsem se psem na výpravy do okolí, objevoval zarostlé rozpadlé domy, rozeklané kameny, zapomenuté smírčí kříže a marné hledání genia loci, které by to vše spojilo dohromady, mi připomínalo dobrodružné objevitelské výpravy minulých století.  Pak mi jednou pantáta ukázal album se starými fotografiemi a já jsem užasle hleděl na útulný a neuvěřitelně pestrý Onen Svět za německých časů.  Na jedné staré fotografii někdy z dvacátých nebo třicátých let minulého století byl učitel se zástupem svých žáků na upravené návsi, za nimi se rýsovala řada udržovaných statků s květinovými zahrádkami. Když jsem přišel na stejné místo dnes, našel jsem zarostlé rumiště a místo statků zčernalé ruiny a nad vsí rozbořený kostel se zdevastovaným hřbitovem. Ze sousední výstavné selské obce o více než třech stech obyvatelích se stalo zbídačené, strašidelné místo, kde zůstala jenom klenutá brána do statku uprostřed skládky. Kde dnes roste lebeda, byla obdělaná políčka, na místě zarostlého žabince stála krásná dřevěná plovárna s lodičkama a všechno to mělo německá jména. Žilo tu o třetinu víc lidí než dnes kvalitněji než my po šedesáti letech. Obcházel jsem ta místa se starýma fotkama, objevoval zbytky cest, zarostlá stromořadí, torza domů a náhle jako kdybych viděl, jak na té plovárně dovádějí duchové německých dětí, jak tu němečtí hoši  kupují svým dívkám růže, slyšel jsem jejich vzdálený smích jako ozvěnu. Mám rád třeba i romantické zříceniny starých hradů, ale to jsou poslové jiných časů, jejichž doba se přirozeně naplnila, zatímco nad troskami zdejších domů cítíte, že tu měly být, vnímáte těžko popsatelné napětí místa, které člověka někdy přemáhá, děsí, ale zároveň ho nutí naslouchat a pátrat v minulosti.  Filmy a knihy o Sudetech byly plné příběhů o nešťastných vyhnancích, ale nikoho nezajímalo, že tu půl století žijí lidé bez paměti a vědomí sebe sama, smíření s tím, že vše dobré, prospěšné a krásné tu vytvořili Němci, o kterých nic nevědí ani vědět nechtějí. Ty stopy po bývalé krajině byly ale zároveň svědectvím, že ji nelze vymazat, i když na to vynaložíte miliardy korun. Našla si způsob, jak oslovovat duše lidí dokonce i když je neviditelná a v podstatě neexistující. Vždycky, když jsem se procházel sudetskou krajinou kolem Onoho Světa, miloval jsem ten pocit, když po pár kilometrech přizpůsobíte rychlost chůze krajině, a ta zase zabarvení myšlenek, které vám neuvědoměle proplouvají hlavou. Bylo to takové snění v bdělém stavu, Vždycky mě taky fascinovaly výpravy do zaniklých měst v Kambodži nebo Peru, a teď jsem něco podobného podnikal ve svém novém domově, a pochopil, že genius loci téhle krajiny je právě tohle překrývání dvou světů, že pod tou viditelnou existuje ještě další skrytá krajina s německými názvy, která na tu novou působí jako rušička. To místo s tajemnou energií mě ovládlo, takže dál nahlížím do příběhů dávno zapomenutých časů, mou podivínskou životní náplní je naslouchat neviditelné krajině pod povrchem, což lze jedině intuicí, fantazií a ztišením.  Zdá se mi, že naše osobní příběhy jsou špatně slyšitelné a přehlušené mnohem drastičtějšími, brutálními příběhy odsunutých Sudetských Němců, které nikdo nechce slyšet, protože na nich ulpívá pach nevyřešených křivd, vražd, krádeží a násilí. Jenom já je osaměle vyhledávám a stávám se díky tomu zamlklým introvertem, který přemýšlí o tom, že Doupov a vůbec sudetská krajina jako v pokusu nějakého zrůdného krajinářského Mengeleho návratem k divokosti předběhly dobu, a můžeme tu studovat něco, co se děje v celé Evropě nejen v krajinářství. Důsledkem sudetizace krajiny je  sudetizace našich duší, a stejně jako se krajina vrací ke své divokosti, i my, lidé, kteří tu žijeme, se vracíme k animálním instinktům. Pokud je tedy pravda, že sudetská krajina je jakýsi předvoj toho, co čeká většinu evropské krajiny, je pravděpodobné, že něco podobného bude čekat i je. Dobře jim tak. Zatím je ale fakt, že vždycky když teď přijedu do Prahy, připadám si jako v jiném světě – na rohu, kde dřív byla pizzerie, je dneska kosmetický salón, všude reklamy na firmy, které neznám, lidi se baví o věcech, kterým nerozumím, tempem, které nestíhám. Vždycky je to něco za něco.