Bájný vlk Hati vypráví severské legendy

Za dlouhých severských nocí a při slabé záři plamínků ohně vypráví vlk Hati dávné příběhy předků... O tom, jestli tato kniha spatří světa můžete během následujícího týdne rozhodnout i Vy

Blanka Blanche Straňovská pochází ze Žatce, ale po studiu na konzervatoři v Teplicích přesídlila do hlavního města, kde působí od roku 1991 jako členka skupiny prvních houslí Orchestru Národního divadla v Praze. Má dva syny, pro které velmi ráda vaří, ráda také utíká od civilizace do lesa, fotí a vyhledává staré severské legendy. Právě takové legendy vypráví v její připravované knize bájný vlk Hati dívence jménem Tanaki. Protože mě vlci i severské legendy zajímají a navíc je autorka spolužačka ze žatecké základky, požádal jsem Blanku o rozhovor pro vydavatelství Ohřemedia a připravil si čtrnáct otázek. Tady jsou odpovědi:

Vzpomeneš si někdy v Praze na dětství v Žatci? Co se ti při tom vybaví?

Ano, samozřejmě! Svého staršího syna jsem vychovávala na Žižkově a na svobodu svého dětství jsem vzpomínala nejvíc tam, bylo mi líto, že nemůže vzít kolo a jet třeba do parku, do „kroužku“, jak jsme říkali plácku se zeměkoulí a lavičkami nad „Levorákem“, že nemůže počítat kalouse ušaté, kteří se usídlili za domem mého dědy, že nemůže sjíždět na sáňkách schody do podměstí a že musíme do školky jezdit půl hodiny tramvají… Dětství v Žatci bylo fajn a ovlivnilo mne natolik, že jsem hledala místo jemu podobné, kde bych znovu zapustila kořeny, což se nedávno povedlo a teď koukám z okna na les, stejně jako můj děda do parku, nějakých 35 km od Prahy a je mi dobře.

Vracíš se občas do Žatce, a jak na tebe město dnes působí?

Vracím se teď již zřídka, protože jsem si maminku vzala k sobě a cesty do Žatce se smrskly na třídní srazy a návštěvy hřbitova. Pocity? To se snad ani neptej! Všechno tam u té cedule na mě čeká. Jako kdybych vjela do mraku koncentrovaných emocí, všechno prožiju znovu a většinou pak nevidím na cestu…

Máš v Žatci a okolí nějaká oblíbená místa nebo zákoutí?

Ano, mám. Již zmíněný park nad „Hujerákem“ a „Levorákem“, kde jsem pásla své želvy a počítala kalouse ušaté, místo kousek od divadla, za hradbami, kde jsem vykouřila svoje první cigáro, letní kino s prvním pivem v kelímku, rozlehlé armádní cvičiště „Ráj“, kam jsme chodily s babičkou sbírat bylinky a samozřejmě park pod evangelickým kostelem, kde jsme hráli, se spolužáky z osmé bé vadí, nevadí o polibky.

Píšeš, že ráda utíkáš od civilizace do lesa, znáš taková přírodní místa i na Žatecku?

Můj táta měl včely mezi Holedečem a Deštnicí, v Kozlech, tam jsem jezdila moc ráda, stavěla jsem domečky pro broučky a hledali jsme houby. A pak zmíněný Ráj, tedy, když tam zrovna nejezdily tanky. Těch jsem se bála. Je divný, když v ráji jezdí tyhle věci….

Pamatuješ si, kdy přišel ten nápad napsat knihu o severských legendách a příbězích?

Ano, pamatuji. Od dětství jsem „cestovala“ prstem po glóbusu, po zapomenutých ostrovech poblíž severního pólu a všechno tam mi připadalo tak vzdálené, tajemné a zajímavé! Když jsem se pak dostala do bodu, kdy jsem se potřebovala ze svého života „vypsat“ a o mě samotné se mi psát nechtělo, vydala jsem se po stopách skandinávského vlka Fenrira, který mě zavedl do Grónska, přes Kanadu až na Aljašku. Fascinuje mě znovu objevovat a vynášet na světlo moudro původních národů severu. Myslím totiž, že se od nich můžeme, v zajetí té naší báječné civilizace, hodně naučit.

Proč je vypráví právě obrovský vlk Hati?

Jméno Hati je synonymem pro nenávist, je to jeden z nejzlejších vlků severské mytologie, který má dokonat Konec světa tím, že sežere Měsíc. Tahle knížka je takové malé poselství o tom, že každá nenávist může jednou skončit, každému můžeme ve svém srdci odpustit a nalézt ticho a mír. Myslím, že je to správná cesta.

Lze nějak shrnout to základní, co by měla kniha říct čtenářům, a pro koho je vlastně určena?

Určena je primárně pro děti od deseti let, protože bych ráda, aby, až tato generace vyroste, věděla, že vlci do přírody patří, že to jsou moudrá a fascinující zvířata, která na světě udržují rovnováhu a zdravou populaci ostatní zvěře v lesích. A že je tedy potřeba se s nimi naučit znovu žít a ne je střílet. Číst ji ale mohou myslím všichni, kdo mají rádi staré legendy, sever, vlky, Inuity, Indiány, Vikingy přírodu a její ochranu obecně.

Knihu budou provázet krásné ilustrace. Kdo je jejich autorem a jak souzní s tvou představou?

Autorkou ilustrací je má neteř, mladá malířka Berenika Jakoubková a vybrala jsem si ji právě pro náš příbuzenský vztah, protože krev není voda a doufala jsem, že při čtení bude cítit něco podobného, jako já. Myslím, že se to povedlo a její kresby jsou vkusným, jemným, citlivým a hlavně krásným doplňkem Hatiho prastarých příběhů.

Proč sis k vydání knihy vybrala právě formu crowdfundingu a nakladatelství Pointa?

Autor si v nakladatelství nemůže vybrat ilustrátora, název atd, atd. Je tady určitá svoboda, jak pro mě, při výběru ostatních kolegů, tak pro čtenáře, kteří drží ortel „vyjde, nevyjde“ ve svých rukou. Nakladatelství Pointa mě „chytlo za ruku“, celým procesem mě láskyplně provází, radí a pomáhá. A i když je to teď po spuštění crowdfundingové kampaně trochu adrenalin, neměnila bych.

Líbí se ti hlavně idealizovaná představa moudrého vlka, nebo i skuteční vlci, jak je známe z fotografií či třeba přírodopisných dokumentů?

Poté, co jsem si přečetla asi nejzásadnější vlčí knihu Barryho Lopeze „O vlcích a lidech“, se představa moudrého a skutečného vlka jaksi zapasovala do sebe. Oni jsou opravdu velmi moudří! Pravidla, která platí ve smečce  - uznávání autorit, přesný úkol každého člena při lovu, pomoc při krmení a výchově mláďat celou smečkou, kéž by tento řád platil i v některých lidských rodinách. Potřebovali bychom méně psychologů, myslím.

Pamatuji si, že na „základce“ jsi často chyběla kvůli hře na housle. Je pro to, aby to člověk v tomto oboru dotáhl až do Orchestru Národního divadla důležité, začít už v dětském věku?

Asi jsem chyběla dost, ale to už si, přiznám se, nepamatuji. Ano, a myslím, že je důležité začít v útlém věku, ale ne proto, aby se člověk toho víc naučil, ale proto, že držení houslí je pro tělo dost nepřirozené a v pozdějším věku to prostě a jednoduše bolí.  

Jaké to je „chodit do práce“ do Národního divadla? Nezevšední ten pocit po letech? Anebo pořád vnímáš výjimečnost té budovy?

To je mi ale otázka! Samozřejmě, za 29 let služby mám za sebou pocity všelijaké, ale ono je to nakonec vždycky na člověku, jak se cítí. Nejraději se tam cítím slavnostně, rozechvěle, v očekávání příštích okamžiků, kdy ticho a napětí rozřízne dirigentova ostrá první, kdy se řeka spustí a valí se, člověk je toho všeho součástí a nemůže vystoupit. Kdy míra soustředění je tak obrovská, že člověk dokáže vnímat všechny aspekty daného okamžiku najednou, kdy se v tom zvuku úplně rozpustí a skládá se až, když lidé začnou tleskat. Ale i hraní na housle může zevšednět, ano, i hraní v červeném sametu topícím se ve zlatě mezi nádhernými obrazy starých mistrů může zevšednět, a to tehdy, kdy tě před odchodem obejmou dětské ručičky a zašeptají: „Maminko, nechoď pyč!“, to, se přiznám, bylo pro mne vždy velmi bolestné. Snad i proto jsem napsala tuhle knížku, pro mé dva syny, že to se mnou měli tak těžké.

Podívala ses s orchestrem i někam do světa? Třeba právě do severských zemí, o jejichž legendách píšeš?

Pár zemí jsem díky orchestru poznala, nejvíc na severu jsem byla asi v Japonsku. Na ten opravdový necivilizovaný sever se teprve chystám, ale ne tak, že bych bydlela v pětihvězdičkovém hotelu a každý večer se v osm prsila v dlouhých černých na vysokých podpatcích, ale abych mohla i se svými chlapci zapadnout domů k Eskymákům a třeba do rána poslouchat, jak si vyprávějí a nikam nespěchat. Konečně se mi podařilo navázat kontakt se dvěma původními národy na Aljašce, takže mé plány budou směřovat zřejmě sem, za poslední hranici světa. Dá-li zdraví.

Máš v plánu napsat třeba i nějakou další knížku?

To se uvidí, jak dopadne Hati. Mám v hlavě hned tři náměty – jednak legendy národa Yup’ik, to jsou Eskymáci z Aljašky a ze Sibiře a já mám nasbíraných asi sedmdesát jejich krásných příběhů, zároveň přemýšlím napsat všechny dostupné příběhy Stvoření původních národů, ale pak mám také zálusk psát o Tunýtech, což je národ velkých a silných lidí, které potkávali Inuité při osidlování severní Kanady. Moc zajímavá látka. Hlavně jsem ale slíbila sobě i své rodině, že další knížku začnu psát, až ve chvíli, kdy se tu první podaří vydat, protože, co si budeme povídat, ono je to psaní poměrně časově náročnej koníček a rodina je často bez večeře. Takže uvidíme.

Děkuji za rozhovor.

Libor Michalec