Josef Fousek - muž se srdcem Jacka Londona

V útulně zařízeném kladenském panelákovém bytě nedaleko od hotelu Kladno mě písničkář a spisovatel Josef Fousek přivítal „se srdcem na dlani“ jak sám řekl. Přišel jsem si původně povídat o Křivoklátsku, kam se autor legendární písně „Až mě andělé zavolají k sobě“ často vrací, ale rychle jsem podlehl charismatu tohoto třiasedmdesátiletého muže v plné síle, který právě vydal novou knihu.  Během rozhovoru se mi vybavovaly vzpomínky z četby neuvěřitelných historek z těch předchozích knih a napadlo mě, že mi Josef Fousek trochu připomíná brněnského siláka Frantu Kocourka, o kterém často vypráví Miroslav Donutil.  Jen s tím rozdílem, že kladenský spisovatelský a písničkářský originál o svém životě vypráví sám.

O čem je vaše nová knížka?

Jmenuje se Úsměv je lék. Myslím, že bychom se měli s úsměvem potkávat a rozdávat ho.  Nejde to vždycky, ale musíme se o to snažit. Já nepřistupuju k lidem tak, jestli jsou leví nebo praví, ale že jsou všichni jako já. Mám srdce na dlani a mluvím pravdu.  Že jsou lidé podráždění a naštvaní, to bylo asi v každé době. Teď jsme moc informovaní o celém světě, a tím víc důvodů k naštvání máme. Proto hledám laskavost. Jsem rád s lidmi, s kterými můžu mluvit bez přetvářky a nemusím se bát, že mi to vrátí ve zlém.  S Miloslavem Šimkem jsme říkali: Nikoliv výsměch, ale úsměv. Člověka zraní nevlídnost. Buddhisté říkají:  Nevlídnost je nejostřejší meč. Lidé si často ubližují a není za tím často ani tak závist jako hloupost nebo podrážděnost.  Proto je ta kniha o úsměvu.

Je tam zase Křivoklátsko?

Napsal jsem 26 knih a ve většině v nich je Křivoklátsko i Rakovnicko, v téhle poslední také. Mám rád tenhle kraj, protože jsem tam začal jezdit jako tramp. Našel jsem tam také svoji ženu. Když jí bylo necelých čtrnáct let, tak jsem jí řekl: Tebe si vezmu. Tchán, tehdy osadník, který zpíval a hrál na kytaru, z toho byl na mrtvici. Opravdu jsem si ji ale později vzal a jsme spolu už přes padesát let. Když mě udělali čestným občanem Křivoklátu, tak jsem to nechtěl vzít, že jsem z Kladna, ale říkali mi: Proč, ne, když v každé knize píšeš o Křivoklátu. Seděli jsme tam v hospodách vždycky pohromadě, to nebylo chataři a místní, nebyl tam jediný střet. Pořád na Křivoklát jezdím, dám si kafe u Sýkorů, zajdu k Breníkovi, nahoru na Míče. V nové knížce píšu třeba o tom, jak jsme šli s mým synem a našimi kamarády,  řezbářem Skleničkou a jeho synem Vláďou, který je kapitánem parníku v Praze a vyprávěli si o Americe.

A Rakovnicko?

V Rakovníku znám doktora Laňku, vážím si fotografického klubu Amfora, s rodinou Koubkovic  jsem studoval fotografii u profesora Šmoka v Praze.  Když přijedeme s ženou do Rakovníka, jdeme se podívat do botanické zahrady, zajdeme do palačinkárny. Lidé mě zdraví, protože mě poznávají, a já z toho mám radost a vážím si toho. Když píšu své knihy, tak se mi pořád vrací pár míst – Kladno, kde jsem se narodil, Praha, která mi dala šanci v divadle, a Křivoklátsko.  Málo fabuluji, píšu o tom, co jsem skutečně prožil.

Lidé tomu pak víc věří.

Ano. Včera jsem měl autogramiádu a lidé mi řekli: Pane Fousku, my jsme vás znali spíš jako baviče, a pak jsme vás poznali na Krakovci, a tam jsem zjistila, že v té legraci, co děláte, je hodně vážných věcí.

Vy jste začal hrát divadlo až ve čtyřiceti letech, předtím jste pracoval v dělnických profesích. Nemrzí vás těch dvacet let, po které jste mohl tvořit?

Vůbec ne. Já jsem byl dělníkem v hutích, pastevcem dobytka na Šumavě, boxoval jsem za Kladno, a až pak jsem se dostal do divadla. Já jsem totiž do té doby nevěděl, kam patřím. Neměl jsem rád školu, i když si jí dneska vážím a vím, že je vzdělání hrozně důležité. Četl jsem jako kluk Jacka Londona, Klostermanna, Zolu a tak jsem měl takový pocit, že člověk musí začít od piky, aby se dostal ke hvězdám.  Ve škole jsem se učil dobře, kvůli mým slohovým pracím volali tátu do školy, jestli mi to nepíše on. Pak mi dali námět, zavřeli mě do sborovny a já jsem to napsal, tak se mě i tátovi omluvili. Matematika a fyzika mi ale nešly. Tenkrát jsem se vzbouřil a při ruštině jsem napsal na tabuli: Největší však voly dělaj z lidí školy a odešel jsem. Aktovku jsem před školou hodil do popelnice a doma jsem řekl, že už do školy nepůjdu. Táta byl nešťastnej, ale pochopil, že mě nepředělá. Chtěl jsem dělat těžkou práci jako Jack London, tak jsem šel do kováren, kde jsem v horku řídil buchar. Ale byl jsem slabý kluk, nevydržel jsem to a za půl roku jsem šel do jiného oddělení. V patnácti jsem napodobil tajně tátův podpis, že souhlasí, abych odjel do pohraničí.  Řekl jsem pak tátovi: Pojedu do pohraničí obdělávat ladem ležící panenskou půdu.  Odjel jsem s kamarádem Hořavou, tátou slavného hokejisty, a naučil jsem se pít rum, sekat kosou a rodit telata. Když jsme shrabovali seno na čáře, šli za námi se samopaly. Taky tam ale padaly balóny, ve kterých byly letáky ze západu, tak jsem se dozvěděl hodně o světě. Pak jsem se vrátil do oceláren, udělal jsem si zámečníka, v boxu jsem se dostal mezi osm lidí v republice, a najednou jsem začal psát – povídky, básně, epigramy. Když mě objevil Slávek Šimek, tak jsem čerpal ze všeho toho, co jsem předtím prožil. V divadle jsem pochopil, že to je těžká práce, a zároveň nesmíte ztratit jiskru a poznal jsem spoustu lidí jinak než z bulváru. Třeba Luděk Sobota měl skvělý humor, ale v televizi se to všechno trochu ničí.  Televize je fajnová, že přinese lidem dálky, ale zážitek z divadla se nedá nahradit – vůně, vrzání sedadel, kouzlo okamžiku. Kolikrát ublíží divadelním hrám, když je dávají v televizi.

Prožil jste několik životů, zvládl několik kariér jako spisovatel, písničkář, herec. Je něco co jste nestihl? Máte nějaký nesplněný sen?

Chtěl jsem, jako každý kluk, být námořníkem. Povedlo se mi, že jsem plul na lodi Československé labsko-oderské plavby až do Hamburku. Napsal jsem z toho pár písniček pro Valérku Čižmárovou. Jinak jsem neměl velké cíle. Vždycky mi šlo o to, abych dělal poctivě to, co dělám, abych lidi nezklamal. Nemám pořád dost sebevědomí, což asi není správné, Potkal jste se někdy na Křivoklátě s Otou Pavlem?

Znám jeho bratra. Můj kamarád Vláďa Sklenička, který se mnou chodil na čundry, pracoval s Hugem v ocelárnách.  Dostal jsem od Hugo Pavla ty jeho skvělé nakládané ryby.

Viděl jsem vás v Žatci na Dočesné a měl jsem pocit, že aforismy vás napadají přímo v okamžiku, kdy je říkáte.

Já jich mám hodně v hlavě a sem tam si vzpomenu. Ale Žatec si pamatuji.

Tam jste měl velký úspěch.

Musíte ty aforismy pilovat, nebo vás napadnou už hotové?

Některé piluju, ale většinou mi to jde rychle. Často se v noci probudím a mám text v hlavě, tak ho hned napíšu. Takhle mě třeba napadlo: AČKOLIV VůL NEMůŽE MíT POTOMKů, vymření MU U NÁS rozhodně nehrozí.  Dodnes to platí a často se používá.  Sem tam jsem také někoho vytočil, třeba aforismem S příchodem impotence se mnozí zoufalci dávají na politiku v domnění, že tam dosáhnou postavení. Někdo řekl, že důkazem toho, že demokracie jde dopředu, je, že Fousek je na jevišti.

Při čtení vašich knížek na mě působilo, že jste chlap kypící zdravím, plný vitality, a zároveň vás pořád pronásledovaly nějaké úrazy nebo nemoci. Přemýšlel jste o tom?

Je to zvláštní.  Já vám to řeknu takhle – v naší rodině se stalo šestnáct mimořádných událostí. Dva mí bratři přede mnou zemřeli. Další bratr mi zemřel v osmačtyřiceti na srdce. Ve dvou letech jsem měl těžký záškrt, pak jsem dostal spálu, tyfus. Měl jsem spoustu úrazů – na Křivoklátě jsem spadl z hradeb, z boxu jsem měl 27 sáder na prstech, přerazili mi nos, na vojně mi přejel kanón nohu a rozdrtil nárt. Dvakrát mi brali mandle, jednou mi znova narostly, pak jsem ztratil sluch, tak mě operovali lebku. Dostal jsem infarkt přímo skrz srdce při vystoupení se Šimkem  a o dvanáct let později jsem byl obdarován trojnásobným by-passem od profesora Ivana Vaňka. Vždycky jsem ale cvičil, měl jsem sílu, zvedl jsem šedesát kilo jednoruč, tak jsem se ze všeho dostal. Doteď jsem na pódiu zdravý jako dub – vzal jsem si za své heslo Romaina Rollanda: Prací proti smrti.

Máte pořád rád píseň: Až mě andělé zavolají k sobě? Spousta zpěváků, když svůj hit zpívá tisíckrát, už tu píseň nemiluje jako na začátku.

Já jsem tu píseň napsal v osmdesátém roce v Tatrách. Petr Spálený ji zhudebnil, když jsem byl po infarktu, ještě před operací srdce, a zahrál ji v Semaforu.  Mělo to velký úspěch, takový, že Slávek Šimek potom dlouho nevěděl, jak zase rozjet zábavu. Kritici nás za ni tenkrát pomluvili, ale ta píseň se hrála už víc než milionkrát. Má úspěchy v pohřebních síních. Myslel jsem, že je to věc melancholická, ale není smutná. Že objevuju krásný život tady na zemi, nechci nikam odejít. Petr Spálený ji zpívá krásně, střízlivě a bez afektu, je to síla. Když to hrají trampové v hospodách, tak to takhle chápou, ale stal se z toho také jeden z největších pohřebních maršů.  Moje žena ji ještě celou neslyšela, protože ví, že jsem ji psal vlastně jako rozloučení, epitaf, a já z té písně mám trochu strach. Nevěděl jsem, že vejde do obřadní síně. Sám osobně si nechám zahrát asi nějaký pořádný rokenrol, aby si lidi řekli – tohle byl Fousek.

Publikováno v Regionu Rakovnicko 12/2012